OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
BECOMING THE ARCHETYPE jsou vostřáci z Atlanty, kteří svůj našlapaný rachot prodávají pod hlavičkou „progressive death metal“. „Dichotomy“ je jejich třetí album a skoro se divím, že nejsou zavedenější značkou, neboť hudba je to po všech stránkách profesionálně dotažená. Pánové mají poctivě nastudovanou celou historii těžkého kovu a nemají problém sáhnout do jakékoliv metalové škatulky. Máte rádi deathmetalový chropot, blackmetalové sypačky, thrashová sólíčka, speedmetalové vyhrávky nebo pomalé hutné pasáže? Není problém. Všeho se na „Dichotomy“ dočkáte a když už je burácení a lomození moc, odpočinete si při brnkání na španělku nebo na piáno.
Hned v první „Mountain Of Souls“ překvapí přechod z hutného dvoukopákového death metalového chropotění do poklidné melodie vybrnkávané na klavír a kytaru. Bez drhnutí a plynule, než se nadějete, sedíte v úplně jiném vlaku. Ve třetí „Artificial Immortality“ je až úsměvné, s jakým nadhledem kombinují „buranský heváč“ s death/black běsněním, nenásilně, lehce, přirozeně. Většina skladeb se nese v deathmetalovém duchu a pecky jako „Self-Existent“, nebo „Evil Unseen“ jsou v rámci žánru nadprůměr. Jako většina skladeb mají ale ještě něco navíc, jsou doplněné o zajímavé mezihry, zvuky, klávesové motivy, doprovodné vokály. Vše je pospojované tak, že konkurenci zbývá jen stát s ústy dokořán. Nelze se ubránit srovnání se starší tvorbou OPETH. BECOMING THE ARCHETYPE ale používají trochu jiný mustr, jejich kombinování si bere odevšad. Chvíli DIMMU BORGIR, chvíli MACHINE HEAD, SOILWORK nebo LAMB OF GOD. Dostávají mě hlavně nápadité a mazácky zahrané kytary. Celé album je odehrané s velkým nasazením a dovolím si tvrdit, že přehrává většinu současných prvoligových metalových mančaftů.
Překvapivě velký prostor na celém albu dostávají klávesy, které jako plnohodnotný nástroj doplňují a o stupínek výše posouvají už tak výtečnou produkci „Dichotomy“. Jsou použité v rozumné míře a dělají metalovou řežbu zajímavější. Hlavní přednost celé nahrávky je ovšem mocný vokál hromovládce Jasona Wisdoma. Tento charismatický vousáč disponuje tak mocným řevem, že se může těšit respektu ze strany i těch nejdrsnějších metalových fanoušků. Zbývá ještě dodat, že textově album čerpá z literární sci-fi „Vesmírná Trilogie“ od C.S.Lewise, která se zabývá vzbouřením strojů a následným konfliktem lidstvo vs. technologie.
Myslím, že tato deska může sblížit nesmiřitelné tábory příznivců heavy metalu, death/black metalu i metalové moderny. V každé skladbě zvládnou BECOMING THE ARCHETYPE mnoho figur, které do sebe dobře zapadnou a pohromadě fungují, radost poslouchat. Vše překvapivě dotažené na úrovni starých harcovníků s velmi podařeným hutným, uchu lahodícím zvukem. Na úspěchu má jistě svůj podíl i producent, legendární DEVIN TOWNSEND, který úspěšně pomohl přenést živelnost i techniku této kapely na CD. Podle mne toto album posouvá BECOMING THE ARCHETYPE jednoznačně do první ligy, metal s velkým M.
Máte rádi deathmetalový chropot, blackmetalové sypačky, thrashová sólíčka, speedmetalové vyhrávky nebo pomalé hutné pasáže? Není problém. Všeho se na „Dichotomy“ dočkáte.
8,5 / 10
Jason Wisdom
- zpěv, basa
Jon Star
- kytara
Seth Hecox
- kytara, klávesy
Brandon Lopez
- bicí
1. Mountain Of Souls
2. Dichotomy
3. Artificial Immortality
4. Self Existent
5. St. Anne's Lullaby (instrumental)
6. Ransom
7. Evil Unseen
8. How Great Thou Art
9. Deep Heaven
10. End Of The Age
Children of the Great Extinction (2022)
I Am (2012)
Celestial Completion (2011)
Dichotomy (2008)
The Physics Of Fire (2007)
Terminate Damnation (2005)
Vydáno: 2008
Vydavatel: Solid State / Century Media
Stopáž: 43:31
Produkce: Devin Townsend
Studio: Devestate Studio, Vancouver (Kanada)
Tyto kapely jsou prostě jako přes kopírák. X-tá kopírka IN FLAMES a všech těch v současnosti tolik opěvovaných skupin míchajících melodický death metal a líbivé heavy kytary. V tomto případě se najdou i další, v recenzi uvedené, vlivy, ale co si s tím počít, když to zní tak uniformě, uměle a naprosto nezáživně?
Dle recenze bych čekal fakt pecku a on je to prachobyčejný melodický death, kterých po světě lítá tuny a tuny. Občas pěkný nápady, ale já se u toho víceméně hlavně spíš nudil.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.